Z knihy: Mise MM aneb Mesiáš přijde za sedm dní… od Mgr. Miroslavy Malaníkové

30.03.2015 18:56

Anotace ke knize "Mise MM aneb Mesiáš přijde za sedm dní":
Do konce roku 2012 zbývá už necelých 14 dní. Prorokové všech dob zvěstovali „konec nám známého světa“ na určité datum, 21. 12. 2012. Mary, pražská lékařka pátrá právě v těchto dnech po původu paranormálního jevu na rodinné fotografii – bílého kruhového objektu s profilem obličeje pod ním....

Obrací se proto na přítelkyni Miriam, která má v tomto oboru větší zkušenosti a spolu odhalí nejen totožnost „zjevení“, ale i svoji totožnost v minulém životě. Mary se postupně seznamuje s okolnostmi, které ji v současném životě přiměly pátrat po svém „původu duše“ a které ji mají dovést ke splnění úkolu, jenž se od ní očekává.

Při svém pátrání se mimo jiné i zabývá předpověďmi, kterými se nechal inspirovat i Karel IV., jenž nechal postavit Nové město Pražské po vzoru Jeruzaléma. Praha se má stát Novým Jeruzalémem, místem příchodu nového Spasitele. Spolu s Miriam nacházejí ve svém okolí další spřízněné „duše“ – novodobé apoštoly a spolu s nimi hledají smysl své mise právě v těchto dnech.

Situace se zkomplikuje při zjištění, že Mary a její přátelé nejsou sami, kteří o misi vědí. Existuje skupina osob, jež si jejich „odhalení“ nepřeje a Mary se svými přáteli čelí různým nebezpečným situacím.

Příběh, který se zdá být pouhou fikcí čerpá ze skutečných historických událostí na počátku našeho letopočtu a v průběhu prvního tisíciletí. Informace, které Mary nachází jsou konfrontovány s všeobecně známými legendami, jež se staly náboženskými dogmaty. Autorka vkládá do příběhu svůj neobvyklý pohled na tuto tabuizovanou problematiku a vyzývá čtenáře k zamyšlení a hledání pravdy.


Ukázka z knihy:

I.
Prolog


Na začátku bylo slovo, jméno…
Banalita? Ne, první nejdůležitější dárek, který od rodičů dostáváme. A tak, jako si nevybíráme, kdy, kde a komu se narodíme, nebo si to alespoň myslíme, nemůžeme ovlivnit ani tohle. Od momentu, kdy nás maminka osloví, od té chvíle jsme vtaženi do hry zvané: „Smiř se, anebo s tím něco dělej“. Jméno je vizitka, kterou neseme a podáváme světu s hrdostí nebo shrbeností, podle toho, jak se s ním ztotožňujeme. A vlastně tady všechno začalo.

Marii se jméno, pod kterým je navždy zaznamenána v matrice a v osobních dokladech, nikdy nelíbilo. Nedojal ji ani jeho ohromující příběh. Přišla na svět v době, kdy biblická jména na svoje znovuvzkříšení, novodobou slávu teprve čekala. Dnes, kdy vládne retro a došlo doslova k sopečné erupci Anen, Marií, Terez, Barbor, Elišek, Anežek se to zdá směšné, ale všechny Mariiny vrstevnice se jmenovaly Lucie, Lenky nebo Martiny. Marie, jako žádné dítě, nechtěla vyčnívat. „Proč Marie“, vrčela si v duchu mnohokrát, protože odnože a zdrobněliny typu Maruška, Mařenka, Máňa, Majda jí připadaly ještě příšernější a trapnější. Šustily historickou zpuchřelostí, budily v ní podezření, že její rodiče vyvinuli málo fantazie, nebyla pro ně tak důležitá, aby si víc lámali hlavu. Už ani neví, kdy a kdo ji poprvé začal říkat Mary, nějak to souviselo s pubertou a poameričtěním jména. Měla pocit, že do ní vstupuje jiná energie, i když vlastně Ameriku nikdy nijak extrémně neobdivovala, ani nijak zásadně netoužila ji navštívit. Marie, to bylo jméno pro poslušnou a neprůbojnou dívku, která dělá, co se od ní chce a vnější zdání je v naprostém rozporu toho, co se děje uvnitř. Mary ji vyzbrojila novou energií nového jména. Konečně se, dle svých slov, narovnala a zvedla hlavu. A v duchu se začala spokojeně usmívat.


1.
Den 5. (středa 19. 12. 2012)


Středa. Mělo by vzhledem k předvánočnímu času malebně sněžit, místo toho šedivě mrholí. Mary stála v koupelně a pečlivě si pročísla kartáčem zlatavě až medově plavé, lehce vlnité vlasy, o které se ale starala vždycky s velkou pečlivostí. O vlasech četla kdysi jakousi starou, indiánskou teorii, že nerostou z kořínků pokožky, ale přímo z duše. Pobavilo jí to, ale zároveň jí tato teorie utkvěla v paměti a vždycky si na ni vzpomněla, když brala kartáč do ruky.

Česala se a dlouze se dívala do zrcadla. Právě teď měla pocit, stokrát neoriginálně popsaný v literatuře a filmech, že odraz, který vidí, není ona, ale někdo úplně cizí. Hleděla do tváře ženy, jejíž oči v  rozporu s rčením: „Oko, do duše okno“, mátly i ji samou. Mozek jako komplikovaný, nevypnutelný stroj na myšlenky pracoval na plné obrátky, ale v  očích se jí kupodivu divoké děje odehrávající se v hlavě neodrážely. Viděla svůj běžný, možná trochu posmutnělý výraz, kterým se prezentujeme při pracovních setkáních, když sobě nechceme zbytečně nic moc prozrazovat. Kterým působí ženy na muže oduševněle a v ženách probouzí ostražitost. Její hluboké modré oči kryly tajemství, které mělo zůstat dlouho utajeno.

Malé nenápadné náramkové hodinky ukazovaly asi půl deváté. Dvacetiletá Beáta, starší ze dvou dcer, odjela na přednášku historie, jejíž studium si vybojovala přes skeptické Danovi poznámky: „Jako koníček dobré, ale jak se s tímhle oborem chceš uživit, pokud se nenajde nějaký Rothschild, který si tě vezme.“ Benjamínka Anetku odvezl ráno Dan do školy. Ve ztichlém domě nebylo nic, co by ji mohlo v myšlenkovém proudu rušit, a tak pokračovala. Jak vlastně všechno začalo?

2.
O několik dní dříve: den 1. (sobota 15. 12. 2012)


Byl příjemný adventní podvečer. Z oken pražských bytů zářili typičtí poslové Vánoc. Rozsvícené živé i umělé, více nebo méně vkusně ozdobené stromky, obalené křehkými skleněnými koulemi, zlatými a stříbrnými řetězy, módně retro slaměnými, ručně vyráběnými ozdobami a pozlacenými pravými šiškami, které mají každého vrátit do sametových pocitů dětství... Mary pospíchala na schůzku s přítelkyní. Řadu týdnů odkládala setkání. Nikdy nebyl čas. Buď je brzdila práce, které pochopitelně před Vánocemi ještě výrazně přibylo, plus se výrazně přidala starost s dárky nejbližším o nadcházejících Vánocích. Jola je ale moc fajn holka. Setkaly se vlastně celkem nedávno na dovolené a Mary překvapivě porušila jedno své nepsané pravidlo: „Nové duše do té své osobní bubliny nepřibírat, když nemám čas udržovat stará přátelství.“ Od první chvíle věděla, že je spojuje něco nepopsatelného.

Jola už čekala na domluvené adrese. Mary ji i bleskově zaregistrovala i přes lehce nepřehledné přítmí oknem týnské kavárničky, nacházející se v magickém místě, téměř přímo pod věžičkami Týnského chrámu. Právě teď večer zářily věže jako andělé noci. Pohádkově. Neuvěřitelně...

Jolana si nechávala kaštanové vlasy zastřihnout vždycky podle poslední módy a tentokrát měla „mikádo“, které doplňovalo celkový seriózní dojem realitní agentky. Co se týče oblečení, měla cit pro ladění různých stylů a kusů, i když vzhledem ke své profesi až tak povolit uzdu své fantazii a kreativitě nemohla. Kousky svého oblečení si velmi zkušeně vybírala ve vybraných obchodech, aby na své klienty udělala nejlepší dojem hned při první schůzce. Po dětech ji sice přibylo pár kilo navíc, ale Jola dokázala převést doporučení stylistů z ženských časopisů do praxe. Intuitivně vždycky volila střih a barvu, které nedostatky postavy maskovaly a naopak její postavě lichotily. Celkový dojem pak býval víc než příjemný. Pokud by se Mary měla dívat na Jolu mužským pohledem, tak byla Jola zkrátka příjemně sexy.

„No ahoj, Joli. Promiň, mám zpoždění. Znáš to. Doma je před vánocemi vždycky fofr!“ Mary vysypala rychlou zdvořilou, přitom nečekaně emotivní, omluvu při jinak formálním objetí a polibcích na tváře.„Nic se neděje, nejsem tu dlouho, právě jsem dosedla“, pokusila se o přátelskou lež Jola, ale dopité kapucino ji prozradilo. Ženy se několik vteřin nejistě měřily. „Co nového?“, pokračovala Mary, když si v mezičase objednala zelený čaj a odhodila svůj lila kabát na vedlejší židli. Aniž čekala na odpověď, trochu zbrkle pokračovala a snažila se maximálně maskovat vzrušení ve svém hlase.

„A abych nezapomněla, donesla jsem ty fotografie, o kterých jsem ti psala mail!“ Už druhá lež během chvilky. Nemohla zapomenout, když se celou dobu od jejich vzniku doslova třásla nedočkavostí, aby je své nové přítelkyni ukázala.

A rozložila velkou fotografii na stůl. Na Jolu se její neklid už také přenesl. Chápala, že první Mariina otázka byla zdvořilostní a neočekává se, že bude zdržovat pravdivým popisem všedních událostí svého života. A tak jen odtušila očekávané klišé, že je vše v pohodě. Děti trošku lajdačí ve škole, ale jsou zdravé, manžel taky. Jak jinak. A pak se nadechla. Na fotografii, která zachycovala rodinnou sešlost z Beátiných narozenin, se objevila taková malá zajímavost. Bílé jasné kolečko pod stolkem u sofa. Původně to vypadalo jako kaz nebo tak něco, možná odraz svíčky, ale pak bylo Maryinýmu manželovi Danovi divné, proč je odraz svíčky téměř pod stolem.

„Dan si fotku docela pozorně prohlédl na svém mega monitoru“, poznamenává Mary hraně lhostejně. „A myslí si, že tady je ještě nějaký zvláštní odraz.“ Ukazuje na stín, který šel vertikálně z koberce na bílé kožené sofa, jako by tam byl obličej…

Jola se dlouze a pozorně zadívala na místo určené Mariiným nehtíkem. Chvíli nic neříkala, ale pak tiše pronesla: “Já tam tedy vidím obličej taky. Ale nikdy jsem nic takového neviděla. Jen na internetu, jak lidi posílají různé zajímavosti, ale kdoví, co je skutečnost a co je fotoshop...“
„Cože?“ zajíkla se téměř Mary… „Ty myslíš, že tam něco bylo? U nás doma? Duch? Kdo by tam mohl být, máme nový dům. Nic se tam nestalo, ani u nás nestraší ...“

Mary nevěřila svým uším. Je přece lékařka, uznává pouze zkušenosti západní medicíny. Věda je pro ni nadevše. Věří jen a jen tomu, co má nějaký reálný základ! Božskou existenci sice nikdy nezpochybňovala, ale rozhodně nesouhlasí s výkladem legendy o Ježíšovi tak, jak ji podávají církve.

Jola pokračovala. „Moje milá, tak to jsi se trefila. Pracuji s tím více jak deset let. Na té fotografii může být kdokoliv, třeba někdo z rodiny. Víš, nejlíp uděláš, když si přečteš nějakou knihu, která tě navede, jak to zjistit. “Jolin hlas nikdy nesouzněl s jejím zjevem. Od šestnácti se vyznačoval nedomykavostí hlasivek, trochu chrastil, jako když se šlape po rozsypaném cukru a připomínal hlas stárnoucí herečky, která s ním tak dlouho pracovala v zakouřeném prostředí, až se jí pomstil. A protože se Jola vykašlala, tedy přesněji řečeno ona říká, že neměla čas na léčení, vypadala odjakživa mladě a mluvila staře. Nečekaný kontrast způsoboval, že ji všichni pozorně poslouchali i když předčítala položky na účtence ze supermarketu. Mary si nebyla jistá, jestli si je Jola efektu svého hlasu vědoma anebo jen dělá, že neví, jakou moc má strhnout pozornost, každopádně jí teď visela na rtech jako hypnotizovaná kobra.

Jola vytáhla z kabelky zápisníček, ze kterého vyškubla stránku. Zalovila v ní podruhé pro propisovačku. Naškrábla nějaké heslo, tedy alespoň to tak Mary připadalo. Stále ještě, poněkud bez sebe, na Jolu zírala a nevěděla, jestli jí z únavy nepřeskakuje. Pak se probrala. „Jak to myslíš? Všechno je tak jednoduché? Stačí si přečíst knihu a mám jasno?“ „Ne tak docela, ještě si musíš pořídit kyvadlo.“ Jola zanořila ruku do útrob kabelky potřetí a vytáhla jeden výstavní exemplář renomované čarodějky. Jasně, Mary slovo čarodějka problesklo hlavou, kterou týrala šest let studiem exaktních věd, a celá situace jí najednou začala připadat téměř komická. „Stačí, abys vyzkoušela, zda vůbec můžeš kyvadlem pracovat a je to,“ řekla Jola tónem, kterým sdělujeme závažné informace typu, že automatická pračka doprala a teď by se mělo něco udělat s tím prádlem. Mary ani nevěděla, jak rychle do ní vplula vrchovatá konvička zeleného čaje. Hovor pokračoval v nezávazné tónině, ale Jolin hlas zněl jak ozvěna zdaleka včetně realistického „Zaplatíme!“ Mary se probrala do reality, Jola náhle pospíchala ke svým sedmiletým dvojčatům, které její manžel hlídal jen a jen proto, že je strčil do postelí, přivřel dveře, aby mohl z případného řevu identifikovat nebezpečí, ale zároveň mohl sledovat přímý přenos hokejového utkání Sparta-Slavia. Jola se přes svoje schopnosti a inteligenci v soukromí sama sobě poněkud ztrácela.

„A kde seženu tu knihu Metoda S.R.T.?“ vyhrkla na poslední chvíli Mary. „Co to vlastně znamená?“ Jola se usmála. „Spiritual Response Therapy. Přesný překlad nevím, ale snad bych řekla duševní terapie ze záznamů duše. Najdeš ji přes ulici, v Celetné, myslím, že se to jmenuje Dobro nebo tak podobně...“ Mary stála jak zasažena bleskem. Přátelské objetí Joli vnímala už jen tak letmo, její ruce zaměstnávalo zavírání prosklených dveří, mysl už ale vyrazila tryskem směrem k určenému místu. Za myslí se v zápětí hnal tělesný zbytek Mary na Jolou uvedenou adresu.

Na místě se skutečně nacházel krámek orámovaný staletým dřevem a vtěsnaný mezi obchody módních značek. Označoval jej poněkud infantilní nápis na vývěsním štítě: Obchůdek Dobra. Mary se mimoděk v duchu ušklíbla. „Je dobro na prodej vůbec ještě dobro? A jak vypadá, jak se měří a kdo ho měří?“ Ironické poznámky dorážely jako příbojové vlny na skaliska její zvědavosti a vzrušení. Výkladní skříň připomínala trochu pečlivěji vycíděnou výlohu vetešnictví a starožitnictví a past suvenýrů hrajících si na tradice pro turisty v jednom. Předměty dobra, to byly hlavně knížky s duchovní tématikou, pak dózičky, misky, hrníčky, porcelánové i dřevěné sošky, polštáře s aplikacemi, truhličky a krabičky z různých materiálů, papírové i dřevěné masky, knihy, bubínky africké i jiné neidentifikovatelné bubny a řada neznámých věcí, které v hovoru označujeme neurčitým termínem: nepotřebné, ale krásné věcičky, zavánějící něčím tajemným… Vytvářely zdánlivý chaos, ale zároveň spolu tak nějak ladily, takže nevzbuzovaly nechuť jako některé podobné obchody s haraburdím.

Mary vzala rozpačitě za masivní kliku a ozval se zvonek „bim bam“, jak z prvorepublikových časů v koloniálech. Už jenom ten fakt, že vás nesleduje od momentu, kdy překročíte práh ochranka obchodu nebo ostříží oko prodavačky, že nejste osočeni z úmyslů něco ukradnout, ještě než si vůbec rozmyslíte, že něco koupíte, Mary uklidňoval.

Zvonek bez příkras oznamoval, že někdo vešel, někdo je tu, ale kupodivu se nikdo neobjevil. Nikdo tu prostě nebyl! Stěny uvnitř byly přeplněné regály s knihami, hned u vchodu stál pultík s kasou. Na první pohled šlo o velmi cenný starožitný kus ze začátku minulého století, za který by sběratelé fajnšmekři bez mrknutí zaplatili majlant.

Příjemné ticho provoněné knihami a různými neznámými artefakty přerušil hlas z tmavého koutu místnosti. „Přejete si, madam?“ Mary přimhouřila oči, které si zvolna zvykaly na přítmí a zahlédla malou osůbku příjemného vzezření. Nepřekvapilo ji, že svým vzezřením zcela prvoplánově souzněla s prostředím: drobná, subtilní žena bez make-upu. Naopak obličej vyzařoval přirozenou krásu stárnoucí ženy, které na zátylku seděl  roztomilý sněhobílý drdůlek. Starší dáma přistoupila k Mary a za silnými obrubami brýlí si ji změřila. Mary si uvědomovala, že patrně nevypadá jako obvyklí zákazníci majitelky krámu. Že nejspíš působí jako ty frustrované ženy, co si tak dlouho a pečlivě budují nezávislost, až nakonec zjistí, že nezávislé vůbec být nechtějí a z bezradnosti se vrhají na duchovno. Mary nervózně vytáhla zmuchlaný papírek z Jolina diáře. „Prosím vás, máte něco o metodě S.R.T.?“ pronesla potichu, snad aby ji neslyšel někdo, o kom ani neměla tušení, že by tu byl. „Ano, zřejmě myslíte spiritual response therapy. Jistě, ještě jeden mám.“ odpověděla bez mrknutí osůbka a odkráčela najít žádané zboží. Mary za ní bezděčně pohlédla a sama byla překvapená, že opravdu nejde o nějaký Jolin výmysl. „Přejete si ještě něco? Třeba kyvadlo?“ dodala prodávající tónem, jako by šlo o kus telecího na polévku. „Aaano, děkuji moc, málem bych zapomněla“ zaimprovizovala k svému úžasu pohotově Mary, protože občas mívala problémy s tím, že má „dlouhé vedení“ a správné odpovědi a reakce ji napadaly až ex post. Popošla k pokladně, zaplatila pětistovkou a za pár minut zvonek dveří opět staromilsky spokojeně zaklinkal na rozloučenou. Mary s knihou pod paží a pečlivě uschovaným kouskem růžového křišťálu na řetízku vyrazila k domovu.

(konec úryvku)


Pár slov o autorce – Mgr. Miroslavě Malaníkové:
Narodila se 22. 12. 1965 v Brně, kde také vystudovala gymnázium a Právnickou fakultu Masarykovy univerzity. Po ukončení studia v roce 1994 posílila řady advokátů v Praze a od roku 1996 do současnosti tuto profesi aktivně provozuje. Lásku k literatuře a k „tajemnu“, jež nás obklopuje, pocítila již v mládí, ale obojí se naplno propojilo teprve v této knize. K jejím dalším zájmům patří plavání, lyžování a zdravé stravování, zejména raw food. Dne 9. 9. 2014 otevřela v Praze MyRaw Café – kavárnu nabízející syrové vegan raw food dorty a další pokrmy.

Pozn.: Článek včetně úryvku z knihy Mise MM byl na www.vitastyle.cz uveřejněn se svolením autorky, Mgr. Miroslavy Malaníkové (www.mm-melanie.cz).

 

Zpět

Reklama:

Nejnovější články

Záznamy: 1 - 10 ze 11
1 | 2 >>

© 2015-2017 VitaStyle.cz (www.vitastyle.cz) - všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode